Route 66 : Číkus a Ganesa7 na Harley Davidson Heritage Softail

Zpátky domů

ganesa7 — Fri, 31 Jul 2009 21:14:32 +0000

Po třech hodinách spánku nastupujeme do taxíku a začíná nám nekonečných 40 hodin beze spánku, během kerých se dostaneme zpět do vlasti ve stavu, který by nám mohla závidět kdekterá zombie.

O nekonečných bezpečnostních procedurách už se zmiňovat nebudu, jen snad, že už jsme na ně tak alergičtí, že začínáme sympatizovat s talibánem. Nekonečné čekání na letišti v Londýně si zpříjemníme celou sérií Big Bangu, našeho oblíbeného seriálu.

Krachující letecká společnost Skyeurope sice přehodila svoji povinnost na Air Dubrovnik, jejichž letadlo strašně smrdělo, vypadalo, že se rozpadne a navíc tam nějak zkolaboval systém rezervací míst, tak to chvíli vypadalo, že si budeme sedět na klíně, ale nakonec i tato poslední etapa se zdařila.

Na uvítanou s Brnem jsme si dali v Tanice české pivo, které po těch amerických patocích chutnalo jako božská mana

New York den druhý

ganesa7 — Thu, 30 Jul 2009 21:08:35 +0000

Honzovi stačila noční prohlídka města, dospěl k závěru, že mnou plánované nákupy by ho mohly stát život, tak se rozhodl strávit den v poklidu poblíž hotelu.

Nákupy jsou sice v New Yorku pověstné, ale co si budeme povídat, jeden den je sakra málo. Takže jsem chaoticky pokoupila co se dalo, ušla asi sto kilometrů. Značně si na New York zlepšila teď za denního světla názor a vrátila se na hotel.

Vydala jsem se do suterénu hotelu, který tentokrát přišel jak z nějaké videohry mně, abych tam našla prádelnu. Podařilo se, takže do Evropy s sebou špinavé prádlo nepotáhneme

Pobyt v USA zakončíme příjemnou večeří se Sylvou v centru a nakonec rozlučkovým pivem na střeše hotelu.

New York, New York

ganesa7 — Wed, 29 Jul 2009 21:04:47 +0000

Balíme, tentokráte místo na motorku, tak ná záda, což je po třech týdnech docela divný pocit. Na letiště dorazíme včas. Zapomeneme ale na jednu zásadní věc. Honzík si nechá na opasku skládací nářadí. No sice se to ještě snažíme zakamuflovat, ale rentgen nás odhalí. Potom se ještě snažíme to nějak uhádat, přičemž máme asi nejblíž k tomu, dostat se do vězení, ač většina známých tipovala, že se tam dostaneme spíše za rychlou jízdu. No každopádně jsme o nářadí lehčí a docela naštvaní. Jak na sebe, že jsme si na to nevzpomněli, tak na ty přehnané bezpečnostní přepisy.

Odbavíme se, nastoupíme do letadla a potom popojíždíme. A zase jen tak popojíždíme. Pak se ozvou zvuky, jakoby někdo vrtačkou něco spravoval na podvozku. A pak se začínáme ve dvacetiminutových intervalech dozvídat, že letadlu nebyl povolen odlet, protože je v New Yorku špatné počasí, a navíc tam mají moc letadel, které nejsou schopni nějak zorganizovat, takže další tam letě prostě nesmí. Asi po dvou a pů hodinách dojde pilot k závěru, že kdoví jak to dopadne, a že bude lepší, když popojedem zase k bráně, ať si prý protáhneme nohy. Nakonec asi po šesti hodinách čekání máme povolení k odletu, ale zase se vyskytl nový problém. Odbory nedovolí pilotům vzlétnout pokud jim už skončila směna, přestože vlastně vůbec neletěli, takže se teď zase shání nový personál letadla. No nakonec přeci jen odletíme. Do New Yorku přijíždíme se značným zpožděním, takže moje kamarádka Sylva po nás už málem vyhlásila pátrání. Ubytujeme se v nádherném hotelu ze třicátých let, ještě se zajdeme podívat do nejvyššího – 26. patra – kde v restauraci pracuje Sylvin manžel. Výhled je úžasný. Docela nás to ještě naláká na noční procházku. Ta se trochu protáhne, projdeme to skrz naskrz, všude to bliká, mrakodrapy svítí. Jen hospody tu nějak nemaj. Nakonec jednu najdeme, dáme pivko, a protože už jsou skoro 4 hodiny ráno, vracíme se do svého luxusního apartmá.

Bye Bye HARYK

ganesa7 — Tue, 28 Jul 2009 20:54:11 +0000

Ráno jedeme na prohlídku Chicaga. Je velkolepé. Nádherné mrakodrapy. Město Al Caponeho je úžasné, má duši a trochu nám spravilo názor na Illinois. Projedeme centrum křížem krážem a pak se už vydáme do čtvrti, kde máme vracet Haryka. Tam zakempíme na několik hodin v příjemné hospůdce se zahrádkou, kde jsme opět za místní atrakci. Servírka nezapomene všem nově příchozím zopakovat, že jsme z ČR a projeli jsme Route 66 z LA až sem na motorce, která stojí venku. No prostě jsme úžasní

A je to tady, zamáčkneme slzu, rozloučíme se s naším od hmyzu šíleně špinavým, ale přesto krásným miláčkem, podepíšeme pár lejster a můžeme si už bez obav, že něco zakřikneme, koupit tričko: I got my kicks on Route 66 – abychom mohli světu vykřičet: Mise splněna, zvládli jsme to, projeli jsme ji celou. Možná nám to teď, celým špinavým, unaveným a plným dojmů, které se nám v hlavě melou jeden přes druhý, ani nedochází. Ale z cesty napříč Austrálií vím jedno. Taková cesta patří k zážitkům, na které se nezapomíná. Každá taková cesta je jedinečná, neopakovatelná a tak nějak člověku změní život. Zážitky vám nikdy nikdo nevezme. A nakonec zůstanou jen ty úžasné. Na vedro, bloudění, hádky, zimu, déšť, zranění, na ty si časem už ani nevzpomenete.

Si tak s úsměvem na tváři říkám, který další kontinent by stál za to, projet na Harleyi

Chicago den druhý – Výlet do Millwaukee

ganesa7 — Mon, 27 Jul 2009 20:52:55 +0000

Ráno hned jak se vzbudím jdu řešit na recepci situaci, kdy nás nechali před branami kempu, ačkoliv jsme měli tři týdny předem zaplacené ubytování. Předpis je předpis, vůl zůstane volem, takže se dozvídám jak z kolovrátku, že nařízení státu, přes které nejede vlak. Prý jsme na to byli dostatečně upozorněni. Upozornění spočívalo v tom, že na asi třetí stránce podmínek ubytování v kempu drobným písmem bylo něco takového uvedeno. No asi nejsem jediná, kdo by tak zásadní informaci čekal v potvrzovacím mailu na první stránce tučným písmem. Většina lidí si netiskne deset stran rezervace ke každému dni z třiceti plánovaných. No nakonec vyhádám aspoň přístupové kódy do koupelny a na připojení k internetu. Také jsme se rozhodli další dvě noci rezervace stornovat. Za prvé je to tu dost z ruky od centra Chicaga, za druhé je to tu od začátku jak ze špatného filmu. Na otázku, zda si mohu koupit dvě kávy, se mi dostane odpověď ve stylu: Bohužel kávu neprodáváme. Ptám se proč. Jak překvapivé: Protože nám to nedovoluje jakési nařízení státu. No, ještě že už za chvíli mizíme. Vracím se s novými historkami za Honzou. Jen se tomu všemu už smějeme. On ještě přihodí svojí novou historku s našimi sousedy, kdy starší pán v klobouku vyzvídá, kdože to jsme, odkud a kam jedeme. A když to zjistí, tak mu spadne čelist, a jen opakuje jak je to úžasné a celou naší cestovní anabázi jde velmi nahlas povykládat půlce kempu. Každou větu ukončí slovy, jak je to úžasné, nebo není to úžasné. No a to si Honza myslí, že já jsem doposud jezdila do bláznistánů. Jakože Illinois se myslím žádný nevyrovná

Konečně vyrazíme na cestu do mekky Harlejářů – do Millwaukee. Projíždíme krásným, velmi příjemný městem u jezera Geneva. To už jsme naštěstí přejeli hranice do Wisconsinu, takže konečně zase potkáváme normální, policejním drilem a dementními zákony nepoznamenané lidi. Nálada se nám zlepšuje každým kilometrem dál od hranice s Illinois. Nějak nám ten stát prostě nesedl.

Millwauke je nádherné město, zejména historická část mi doslova vyrazí dech. Jsou tu nádherné cihlové činžáky z dob začátku století, z nichž úplně čiší duch počátku kapitalismu. Je to jedno z nejhezčích velkých měst, kterým jsme projížděli. Ale to už se v dálce objeví velkolepá budova muzea Harley Davidson. Na prohlídku nám sice zbývají jen necelé tři hodiny, ale je to dech beroucí zážitek. Ač ani jeden z nás není skalní Harykovec, oba si tu chrochtáme blahem. Těžko se to popisuje. Jestli někdy budete v těchto končinách, určitě se zajeďte podívat, stojí to za to. Potom následují nákupy nějakých suvenýrů, už neodmyslitelné bloudění po městě při hledání správné cesty. Když se nakonec vymotáme z města ven, ještě si dopřejeme občerstvovací pauzu na benzínce. Trochu se zamračilo, což by nás ale asi až tak podstatně nerozhodilo. Rozhodilo nás varování už asi osmého kolemjdoucího, že se sem řítí bouře zlá, vichr silný a snad úplný konec světa sám. No, tak si říkáme, jsou to místní, asi o tom něco vědí. Poprvé za celou cestu se navlečeme do nepromoků a vyrazíme. Po asi hodině a půl, kdy na nás spadlo slovy dvacet sedm kapek se na benzínce opět vyslečeme. Opět následuje hon za pivem. Pro změnu potkáváme samé benzínky, kde pro jistotu neprodávají alkohol vůbec. Ale zase tu hraje docela fajn hudba, takže si pauzy prodlužujeme, pijeme velikánské koly a velikánská kafe a užíváme si poslední okamžiky cesty. Jojo, blíží se to, zítra jdeme vrátit Haryka.

Dnes spíme v hotelu kousek od místa, kde sídlí Eaglerider a kousek od letiště. Hotel nabízí transfer na letiště zdarma a ještě k tomu příznivé ceny pro příznivce Harleye. Ideální stav. Ale jen co odmontujeme všechny věci z motorky a dostaneme se pod střechu spustí se něco šíleného. Opravdu nás dostihla ona bouře, před níž nás varovali. Jsme rádi, že jsme tomu ujeli. Byla by to asi dost nepříjemná tečka. Počasí nám na celý měsíc vyšlo dokonale. Když pršelo tak v noci, kdy už nás to netrápilo.

Honza neúspěšně bojuje s připojením na net, takže nám je přislíbeno, že hned ráno nás přestěhují někam, kde fungovat bude. Chvíli se díváme na kreslené seriály a pak padáme únavou.

Chicago příjezd

ganesa7 — Sun, 26 Jul 2009 20:51:50 +0000

Ráno před odjezdem ze Springfieldu ještě peru dolary a suším je na dřevěném stole zatížené kameny. Pak nosím ešusem vodu do bagu a přitom mě píchne vosa. Bolí to jak čert. Jsou tu všichni hmyzáci nějací agresivní a radioaktivní nebo co. Potom vstane Honza a odmontuje bag, aby z něj mohl i pivo i vodu vylít, protože to odtéká pomalu. Přitom ho také píchne radioaktivní vosa. Nakonec sbalíme usušené dolary, pivem smrdící pasy, všechny naše další švestky a vyrazíme na náš poslední den na Route 66. Projíždíme zajímavá malá města a vesnice. Při jednom foto stopu se seznámíme se skupinkou Italů, kteří právě vyráží na cestu opačným směrem. Jsou plni očekávání, stejně jako my před měsícem. Poslední večeři si dáváme ve stylové restauraci zařízené jako z 50. let. Tam naše putování po matce cest s trochou sentimentu ukončíme. Dál už se odkloníme více na sever, abychom se nemuseli motat několik hodin přes Chicago. Jedeme už skoro klasicky zcela po tmě, sluneční brýle, mikiny zapnuté až ke krku. Když dojedeme na sjezd, na němž se máme napojit na dálnici, zjistíme po několika neúspěšných pokus jej najít, že sjezd je na tomto místě jen v jednom směru, a to v tom, který nepotřebujeme. Jedeme tedy opačným směrem na další sjezd a tam to otočíme. Další nemilé zjištění je, že se tu za dálnici platí. To nás ale nevzrušuje. Platit nehodláme. Objevili jsme ceduli I pass only, kterou jsme si přeložili nikoliv jako: Průjezd pouze s I-passem, tedy po zaplacení jakési dálniční známky, ale jako My pouze projíždíme.
Když konečně něco před půlnocí sjíždíme z dálnice kousek od kempu, zastavujeme ještě na benzínce pro pivo a vodu, jak už se stálo dobrým zvykem. K našemu velkému překvapení se ale dozvíme, že bohužel pivo se prodává jen do desíti hodin. Začínám kroutit hlavou, co že to je za policejní stát ta Illinois, ale to ještě netušíme, že bude hůř. Dojedeme před kemp, kde je závora. To nás zatím nevyvede z míry, většinou nás všude čekal dopis na přivítanou, kde předpokládáme bude kód na otevření brány. Ale jediné, co najdeme je upozornění, že vjezd do kempu po deváté hodině není povolen. No paráda. Naštěstí je vedle závory místo tak tak na projetí motorky. Nasraní vjíždíme do kempu, po tmě bez jakéhokoliv plánku najdeme stanovou část. Nemáme ani kód na internet, ani od koupelny. Prádelna je samozřejmě zavřená. Jediné, co je všude kolem v hojném počtu, jsou cedule upozorňující na fakt, že mládež do 16 let nesmí bez doprovodu nejen k bazénu, ale ani na WC a do prádelny. No nic, Illinois ztrácí jeden bod za druhým, takže to jdeme radši zaspat.

Zvětšit mapu

Springfield Illinois

ganesa7 — Sat, 25 Jul 2009 19:21:22 +0000

Den proběhl v klidu, cesta byla relativně krátká, až jsme si říkali, že to je skoro nuda. Dojeli jsme do celkem příjemného kempu. Odnesli jsme všechno špinavé prádlo do prádelny. Jenže nám nějak nedošlo, že tato prádelna se na noc zamyká, většinou totiž bývají v kempech prádelny otevřeny non-stop. Takže jsme se v osm hodin večer ocitli v situaci, kdy jediné suché oblečení byly Honzovy plavky a moje tílko a sukně. A to jsme ještě potřebovali zajet na nejbližší benzínku koupit vodu a nějaká piva. No nic, oblékli jsme se do toho mokrého a vyrazili na krátkou cestu k benzínce. Kempy KOA bývají téměř vždy v blízkosti dálnice, benzínové stanice, železniční stanice. Prostě lehce dosažitelné. Ale zrovna tento kemp byl za devatero zatáčkami v hlubokém lese. Cesta tam je značena směrovkami, ale cesta zpět k dálnici bohužel ne. Takže co se nestalo. Dřív nebo později jsme na jednom z mnoha rozcestí zvolili špatnou trasu a už se to s námi vezlo. Napřed jsme se tak nějak motali pořád dokola. Už jsme si začali připadat jak Mařenka a Jeníček. Ručička nádrže se nám začínala pěkně vysmívat. Začala být docela zima. Kolem nás pusto prázdno. Několikrát jsme projeli kolem stejných domů. Nebo se nám to možná jen zdálo. Každopádně na pár rozcestích jsme několikrát byli určitě. Byly tam nějaké zvláštní zóny, protože po nějaké době už byl zcela dezorientovaný i Honza. Po asi hodině bloudění jsme konečně uviděli pár světel. To ale ještě neznamenalo, že by to tam nějak žilo. Po dalších asi 15 minutách jsme naštěstí našli benzínku. Bylo to takříkajíc za pět minut dvanáct, protože už jsme jeli na rezervu. Takže jsme napřed natankovali a pak se vydali vybrat piva, vodu a hnusný kapučíno. Než jsme ho dopili, tak benzínku zavřeli. Kdybychom dojeli o pár minut později, asi budeme dál motorku tlačit. Honza se snažil na off-line mapách v notebooku zjistit, kde tak zhruba můžeme být. Zamotali jsme se tak, že jsme neměli ani tušení. Nakonec jsme se šli zeptat místních mlaďochů, kde že teda jsme. Ti, ač vypadali, že neumí do pěti napočítat, po minutách zírání do otevřeného notebooku nakonec svoji rodnou vesnici našli, takže jsme se tím pádem našli i my. Notebook začal umírat, tak jsme rychle naplánovali, jak se nejjednodušeji dostat zpět do kempu, a vyrazili na cestu. Protože jsme mysleli, že jedeme jen otočku, vzali jsme s sebou jen noťas bez nabíječky a doklady, přece nebudeme tahat všechno
Vyjeli jsme tedy zpět do kempu. Asi po deseti minutách jsme měli už dávno potkat dálnici. Místo toho jsme potkali jednu zavřenou hospodu. Po dalších desíti minutách nám to už přišlo divné. Zastavili jsme na rozcestí a opět zkusili oživit notebook. Naštěstí se ještě chytl. Než jsem jej ale vůbec dostala z bagu, musela jsem vyskládat dvanáct piv na silnici kolem motorky. Vypadali jsme jak pojízdný bufet. Bohužel jsme ale zjistili, že celou cestu jedeme přesně opačným směrem, než bylo třeba. Dospěli jsme k závěru, že než pojedeme dál, nutně potřebujeme občerstvit naše unavené a zmatené mozky aspoň jedním pivem. Ještě, že mají v USA tu toleranci, při dnešním štěstí by nás ještě mohli stavět policajti. Balíme piva i noťas a vyrážíme opět na cestu. Tentokrát už dálnici najdeme. Sjedeme podle cedule na KOA, ale další, které mají následovat, se nám nějak schovávají či co. Takže se opět ocitáme na našem starém známém rozcestí, což znamená, že rozhodně nejedeme dobře. Já si navíc všimnu, že nám něco teče z bagu. No nic, teď to řešit nebudeme, snad už konečně jednou do toho kempu dojedeme. Motáme se ještě docela dlouho, cedule se nám schovávají v křoví, nebo jsou tak malé, že potmě nejdou skoro vidět. Nakonec ale dorazíme ke stanu. Je tma tmoucí. Za svitu baterky zjišťujeme škody. Obal na noťas je nasáklý pivem, peníze a doklady zcela promočené. Bag plný piva. Kromě noťasu, který se Honza snaží oživit hned, naštěstí úspěšně, řešení všech dalších obtíží necháváme na ráno. No na to, že jsme jeli jen pro pivo, jsme najeli přes 60 mil, málem pohřbili notebook, velmi špatně zacházeli se svými cestovními doklady, čímž jsme zcela určitě porušili nějaký zákon a skoro úplně zmrzli. Vypijeme piva, u kterých se nestihl sám povolit uzávěr a usínáme spánkem spravedlivých. Nakonec ten den až tak nudný nebyl
Zvětšit mapu

U nás ve Springfieldu

ganesa7 — Sat, 25 Jul 2009 04:41:21 +0000

Ráno se budíme v motelu u Inda, snídáme v protějším bistru a vyrážíme na další etapu objevování Route 66. Jede se příjemně, už není takové vedro, krajina připomíná už spíše tu naši, než že by to byla nějaká exotika. Spíše je to taková venkovská romantika. Všude kolem se pasou krávy, kozy a koně. Po loukách se válí hromady sena. Tu a tam projíždíme lesem. Cesta se překvapivě občas i klikatí. Prostě taková bezstarostná jízda.

Projíždíme takovým trochu ghost townem (městem duchů), a to bývalým těžařským městečkem Galena. Jsou tu staré, zavřené, zaprášené obchůdky. Zastavujeme také na bývalé benzínové pumpě U 4 žen. Je to tam celé ve stylu Disneyho pohádky o autíčkách.

Večer se ubytováváme ve velmi příjemném kempu ve Springfieldu. Oproti dnům minulým je jedna pozitivní změna, už nestavíme stan na písku a na štěrku jako v poušti, ale na trávě.
Zvětšit mapu

Že bych to zakřiknul?

Číkus — Fri, 24 Jul 2009 05:14:07 +0000

To jsme si tak říkali, že je zajímavé, že ačkoli je většina aut co potkáváme zlehka pomuchlaných, nepotkali jsme žádnou nehodu.

Tak jsem se asi trochu otrkal a za tu dobu, co jsme tady, jsem si přestal dělat starosti s předepsanou rychlostí. Běžně jezdím tak 15 – 20 mph přes povolený limit. Ono to s Harykem ani nijak moc víc nejde. (Mít tady ale svoji mašinu, mám tady asi často 250+. Takhle rovné, široké, přehledné silnice s kvalitním povrchem se v ČR asi najít ani nedají. Ikdyž to by po mně šerifové asi už šli ) Sice mi leze na nervy, jak všichni amíci připosraně dodržují pravidla a zavazí, ale ráno zmiňuju, že mě to sice štve, ale že je naopak fajn, že nepotkáváme kretény jako v ČR (mám na mysli nedávání přednosti a podobně).

Dneska si tak jedeme po staré 66, paralelní silnici vedle dálnice Interstate 44, pohodová kochačka, na tachu kolem 60 (povolená 55, takže dokonce ani nepřekračujeme), kanady položené na padákách, úsměv od ucha k uchu. Cca 200 metrů před náma vystrčí Ford F150 čenich ze dvora domu na levé straně silnice. Chce pokračovat doleva po silnici, tedy v mém směru. Řidič se rozhlédne, vidí, že se zprava blíží motorka …. a prostě to tam pošle. Kripl debilní. (Fakt má na značce logo vozíčkáře a vševýstižné „disabled“) No, brzdím co dva kotouče stačí, pneumatiky zapískají a s rezervou dobrzdím. Opřu se o klakson, ale blbečkovi v kšiltovce je to asi jedno. Kdyby tam jel kamion, má to už za sebou. Mimochodem kamiony tady jezdí bežně 80 mph (i na padesátce) a tak je potřeba s tím počítat hlavně při připojování na hlavní. Zvlášť když není k dispozici pořádný výkon.

Později, již na Interstate 44 směrem na St. Louis si to tak jede nějaký jistě velmi zkušený a opatrný řidič v levém pruhu, rychlost na hranici povolené. Blíží se horizont. Jakmile se na něj vyhoupne, uvidí v údolí vznikající kolonu a zareaguje jako profesionál. Zadupne brzdy a chystá se otáčet (asi ví, že šerifové mají zrovna střídání směn a tak ho nemá kdo pokutovat). Auto jedoucí za ním brzdí, co mu adheze stačí a já jako třetí v pořadí konečně zjišťuju, že odpověď je ano. Ano, brzdy naloženého Haryka umí zablokovat obě kola (a s pneumatikama to tedy taky evidentně nebude žádná sláva). Za mocného kvílení gum a tancování mašiny po rychlém pruhu ani nestíhám troubit a jen hodně sprostě nadávám na toho blba. Ani mě v tom šoku nenapadlo se podívat, zda je taky disabled, nebo si o vozíček teprve koleduje. Naštěstí se to obejde bez lehance i bez kontaktu s kufrem auta přede mnou a jediný výsledek jsou probržděné plošky na gumách a zvýšená frekvence tepu a hladina adrenalinu.

Třetího blba potkáváme o pár minut později. Naštěstí je již neškodný a jen zmateně pobíhá kolem svého kamionu převráceného v dělícím pruhu dálnice. V pobíhání jsou s ním solidární švestky a hasiči a taky se hemží kolem. To on způsobil zácpu. Nevím jak se to stalo, ale tipl bych, že usnul za volantem. Naštěstí tady mají opravdu hodně prostoru mezi oběma směry dálnice, tak se evidentně krom pomačkanýho tahače a návěsu (a možná zničeného zboží) nic tak vážného nestalo. Kdyby takhle hopsnul do protisměru ve špičce na D1 v ČR … fuj!

Tak snad jsme si blízká setkání nasíracího druhu pro zbytek pobytu vyčerpali, dneska to stačilo. V St. Louis, kde jsem si připadal trochu jako Bobík na planetě Boburan jsem vypozoroval, že čím víc pruhů je na dálnici k dispozici, tím menši procento řidičů při změně pruhu používá blinkry. Žádným průserem to ale ani nezasmrdělo, tak jsem si poklidným tempem dobrblal už po tmě do kempu, zaparkoval motorku, otevřel si Budweiser a řekl si, že bych o tom vlastně mohl napsat

Ještě bude dneska hodně mrtvých…

…komárů

Bezstarostná jízda se pomalu chýlí ke konci

ganesa7 — Fri, 24 Jul 2009 05:08:32 +0000

Opouštíme příjemný kempík a než se rozhodneme nasnídat ve známé restauraci Bell´s v Libanonu, máme za sebou už 60 mil a ani nám to nepřišlo. Jede se teď, když není tak nesnesitelný vedro docela příjemně. Navíc se cesta hezky klikatí, projíždíme pěkná místa, občas zastavíme v nějakém stylovém obchůdku nebo motelu, uděláme pár fotek. Některé obchody jsou fakt zážitek. Některé jsou spíš taková malá vetešnictví plná věcí pamatujících snad ještě samotnou stavbu route. Další pauzu dáváme na benzínce Phillips 66, sešlo se tam hned několik motorkářů.

Cesta sice docela ubíhá, ale máme dnes před sebou delší úsek než obvykle, takže se už začíná připozdívat. V St. Clair se tedy navečeříme, a protože už je skoro tma, z původní historické route bychom už nic neměli a navíc by to trvalo podstatně dýl, rozhodneme se zbytek propálit po dálnici. Je docela provoz. Jedeme kolem převráceného kamionu, takže se nevyhneme menší dopravní zácpě. Pak projíždíme St. Louis, které se ukázalo jako docela slušné velkoměsto. Z dvouproudové dálnice se stává pětiproudová. Docela šrumec. Přejíždíme most přes Mississippi river, most je úchvatný, je sice škoda, že jedeme po tmě, ale i tak je to docela zážitek. Konečně pořádná řeka. Tím také překračujeme hranice do Illinois, posledního státu na Route 66. Jak se před námi objeví ukazatele na Chicago, začínáme si pomalu uvědomovat, že naše bezstarostná jízda, naše dobrodružství při objevování zapomenuté a pak znovu objevené matky cest se pomalu chýlí ke konci.

Do kempu přijedeme skoro v jedenáct večer. Za svitu motorky postavíme stan. Kromě obvyklého letiště, železnice a dálnice je tu tentokrát i závodní okruh, na kterém se evidentně jede nějaký noční závod. A bohužel je tu také nepočítaně komárů, takže během chvíle jsme dokousaní jak sviňa.

Zvětšit mapu