Opouštíme příjemný kempík a než se rozhodneme nasnídat ve známé restauraci Bell´s v Libanonu, máme za sebou už 60 mil a ani nám to nepřišlo. Jede se teď, když není tak nesnesitelný vedro docela příjemně. Navíc se cesta hezky klikatí, projíždíme pěkná místa, občas zastavíme v nějakém stylovém obchůdku nebo motelu, uděláme pár fotek. Některé obchody jsou fakt zážitek. Některé jsou spíš taková malá vetešnictví plná věcí pamatujících snad ještě samotnou stavbu route. Další pauzu dáváme na benzínce Phillips 66, sešlo se tam hned několik motorkářů.
Cesta sice docela ubíhá, ale máme dnes před sebou delší úsek než obvykle, takže se už začíná připozdívat. V St. Clair se tedy navečeříme, a protože už je skoro tma, z původní historické route bychom už nic neměli a navíc by to trvalo podstatně dýl, rozhodneme se zbytek propálit po dálnici. Je docela provoz. Jedeme kolem převráceného kamionu, takže se nevyhneme menší dopravní zácpě. Pak projíždíme St. Louis, které se ukázalo jako docela slušné velkoměsto. Z dvouproudové dálnice se stává pětiproudová. Docela šrumec. Přejíždíme most přes Mississippi river, most je úchvatný, je sice škoda, že jedeme po tmě, ale i tak je to docela zážitek. Konečně pořádná řeka. Tím také překračujeme hranice do Illinois, posledního státu na Route 66. Jak se před námi objeví ukazatele na Chicago, začínáme si pomalu uvědomovat, že naše bezstarostná jízda, naše dobrodružství při objevování zapomenuté a pak znovu objevené matky cest se pomalu chýlí ke konci.
Do kempu přijedeme skoro v jedenáct večer. Za svitu motorky postavíme stan. Kromě obvyklého letiště, železnice a dálnice je tu tentokrát i závodní okruh, na kterém se evidentně jede nějaký noční závod. A bohužel je tu také nepočítaně komárů, takže během chvíle jsme dokousaní jak sviňa.
