Ráno ve Flagstaffu pomalu sbalíme věci, nabastlíme je na Haryka a máme se k odjezdu. Ale ejhle. Jakmile se Honza rozjede, z Haryka vyteče asi 2 deci tekutiny. Vzhledem k tomu, že jsou Harleye pověstné olejničky, napadnou nás hned nejkatastrofičtější scénáře. Situace se nám zdá o to vážnější, že se právě chystáme na několik dní mimo civilizaci, projet pouští za Grand Canyon na sever do Page k Lake Powell a další den do Monument Valley (Marlboro country). Jedeme rovnou na benzínku s tím, že tam snad něco vymyslíme. Každopádně dolijeme olej, vlezl se tam celý litr. Pak proběhne mezikontinentální konzultace s Chaossem. V podstatě jsou dvě možnosti, buď nám vytekl olej z primáru, což by znamenalo, že můžeme zkurvit spojku, druhá možnost je ta, že mezi primárem a převodovkou je vyveden přepad nádrže. Druhá varianta se nám zdá pravděpodobnější, protože jednak, i když tekutina, co vytekla, byla mastná (ale to mohlo být tím, že cestou pobrala nějaké ty nečistoty), docela rychle se vypařila a zůstaly na silnici jen špinavé fleky, a jednak jsme včera večer brali plnou a ráno, než jsme sbalili na motorku docela pražilo slunko. Takže se docela uklidníme a vyrazíme na cestu. Jenže bohužel opět s časovým skluzem. Cesta do Grand Canyonu je pěkná a celkem příjemná. Jedeme krajinou podobnou té naší, kolem silnice jsou jehličnaté lesy, louky a všude je plno zeleně. Na to, že jedeme do pouště a jsme dokonce vybaveni i zásobami vody 
je místy docela zima a občas spadne pár kapek.
Grand Canyon je zážitek, který se dá jen těžko popsat. Je občas neuvěřitelné, co příroda dokáže. Kroužíme kolem, fotíme, koukáme, obdivujeme a kocháme se. Protože se připozdívá, vyrážíme pomalu na cestu do Page. Projíždíme nádhernou prérií, scény jako vystřižené z Vinettoua. Pak jedeme pouští. Já poušť miluju na všechny způsoby, takže jsem maximálně spokojená. Jediné, co nechápu, je to, že se po setmění výrazně oteplilo. Obvykle to bývá v poušti naopak. Na večeři stavíme v malém městečku za kaňonem – Cameronu. Jediná otevřená restaurace je indiánská. Napřed nám připadá docela nad náš rozpočet, ale ceny nás mile překvapí. Za 200 Kč na naše dostaneme drink, polívku nebo salát, ještě teplý chleba s máslem, a jako hlavní chod já bramborovou kaši s mega kuřecím řízkem a Honza hovězí steak. Porce jsou tak velké, že ani jeden z nás není schopen dojíst.
Odkutálíme se zpět k motorce a vyrážíme na další noční cestu. Čeká nás asi 80 mil. Je to docela náročné, protože musíme mít sluneční brýle, kvůli hmyzu a větru. Jedeme docela pomalu, do Page dorazíme asi kolem jedenácté, docela mrtví. Dáváme kafe na benzínce a jedeme do kempu k Lake Powell. V Page jsou dva kempy, nám přijde logické, že ten, co se jmenuje Lake Powell, bude u jezera. Omyl. Uděláme si výlet nočním Pagem, přes most až skoro do Utahu (jsme blízko hranic). Nikde nic. Ani stopy po nějakém kempu. Nakonec vjíždíme do placeného národního parku (bez placení ) a asi po pěti mílích a chvilce bloudění najdeme kemp. Kemp, který evidentně není náš. Jsme někde v pérdeli, pane hrábě. Na řadu přichází další vzdálená podpora z ČR. Tentokrát Rod. Díky jeho vygoogleným informacím se asi tak do dvaceti minut ubytováváme v tom správném kempu na druhém konci Page. Stavíme stan, konečně přijde řada i na Fernet, který už s námi projel kus světa a tak nějak pomalu to balíme.
