Ráno, než opustíme Needles musíme ještě sehnat chybějící šroubek. Napřed se ptáme na benzínce v pneuservisu, odkud nás pošlou do opravny aut. Tam po chvíli zjišťujeme, že ten, co potřebujeme nemají a tak já zůstanu u obchodu s batohama a Honza jede shánět dál. Asi po dvaceti minutách se vrací. Sedlo i nosič opět drží pohromadě, takže navážeme bágly a vydáme se opět na východ. (Musím uznat, že měl Honza výbornej nápad, jet Route 66 obráceně. Slunce nám praží do zad, což je o dost příjemnější, než kdyby nám celou cestu pražilo do ksichtu) Kousek cesty musíme jet po Interstate dálnici, protože Route 66 v tomto úseku není zachována. Zatím je to asi nejnáročnější úsek. Od rozpáleného asfaltu, horkého výfuku a teplého protivětru mě šíleně pálí noha, inteligentně jsem si vyhrnula kalhoty v domnění, že to bude příjemnější. Říkám si, že to nějak vydržím, než z dálnice zase sjedeme, ale v tom se opět něco stane s báglama vzadu. Musíme zastavit v odstavném pruhu. Což částečně vyřeší můj problém se skoro hořící nohou, ale vyvstane před námi další problém. Jak navázat batohy tak, aby se už nehnuly. No nakonec to Honza nějak zvládne. Ukazuje se, že Harykovi škodí nejen písek, ale také nadměrný náklad, čímž se dostávám k tomu, že jsme se rozhodli udělit ještě jednu cenu, a to Jackovi, který se taky docela trefil 
Jak tak stojíme v tom šíleným vedru uprostřed dálnice, zjišťujeme, že jestli se co nejdříve nenapijeme vody, asi zahyneme. Asi nejde popsat, jak velká výheň tu je. To se musí zažít. Později, když už s galonem studené vody sedíme ve stínu na benzínce, si říkáme, že jsme asi dost dobří magoři, když jedeme Route 66 v červenci. No ono je to občas poznat i z reakcí místních, kteří jsou často dost překvapeni z toho, že jedeme až do Chicaga. Po regenerační pauze koupíme ještě nějakou zásobu vody pro případ, že by se zase něco stalo. Taky pro jistotu kupujeme antipich, občas projíždíme zemí nikoho, kde určitě není signál, a tak volat odtahovku kvůli defektu by bylo nereálné, takže chceme zvýšit šance, že v případě podobného průšvihu dojedeme zase někam do civilizace.
Přes Colorado river přejíždíme do Arizony. Kolem je pořád poušť. Jen cesta se dnes klikatí víc než obvykle. Kolem silnice se tu a tam objeví několik poštovních schránek a hodně daleko, skoro až na obzoru je vidět pár karavanů. Docela by mě zajímalo, co tady ti lidé dělají, co je vede k tomu, žít v tak nehostinné krajině. Moc věcí, kromě toho, že se schovávají před zákonem, mě opravdu nenapadá. Od Golden shores přes Old Trails se dostáváme do Oatmanu. Je to takové kouzelné malé městečko. Cestou se musíme prokličkovat mezi několika osly. Míříme dál do sedla Sitgreaves. Cesta je úžasná. Samé malé serpentýnky. Tu a tam opuštěné doly. Opuštěné karavany. Scény jako z filmu Hory mají oči. Za každou další zatáčkou se nám naskytne další úžasný výhled na hory. Pomalu klesáme do údolí. Míjíme Ed´s camp, což je opravdu asi jen Edův karavan a vedle něj ještě jeden, na němž je nápis Kaktus kafé. Další místo, kterým projíždíme je Cool springs. To je pro změnu jedna budova uprostřed ničeho. Krajina kolem se začíná pomalu měnit v pastviny. Vzduch se trochu pročistil, takže je možné trochu lépe dýchat. Občas vane osvěžující vítr. Z toho nejhoršího vedra jsme snad venku.
Za chvíli vjíždíme do Kingmanu, což je větší městečko, které si doposud zachovalo výraznou atmosféru z dob, kdy tudy ještě směřovala veškerá doprava směrem na západ. Navštěvujeme místní muzeum. Dozvídáme se nové věci o dobách, kdy téměř 200000 lidí mířilo do Kalifornie za lepším životem, zjišťujeme, že se to podařilo jen asi 8% z nich. Důvody, proč chtěli odejít ze středozemí jsou různé. Jednak byla hospodářská krize, jednak bylo období sucha. Na některých fotkách je vidět několikakilometrové mraky prachu, které se přehnali přes vesnice a zanechali je pod vrstvou prachu. Na dalších je vidět nelehký osud těch, co se vydali na nekonečnou cestu, aby potom ve většině případů skončili na hranicích Arizony a Kalifornie ve sběrných táborech pro imigranty a byli posláni zpět s tím, že Kalifornie o imigranty nemá zájem. Atmosféru dotváří citáty ze Steinbeckovy knihy Hrozny hněvu. Taky docela silný zážitek. Výstavu uzavírá konstatování, že sice Route 66, cestu plnou dobrodružství nahradila síť Interstate dálnic, které jsou rychlejší, pohodlnější a předvídatelnější, ale nikdy už nebudou mít takovou duši, jako měla matka cest, která navzdory tomu, že byla odsouzena k zapomnění, přežívá doposud, a o níž, na rozdíl od nově vzniklých dálnic, bylo napsáno nespočet songů, knih a nesmazatelně se vryla do myslí těch, kteří měli to štěstí po ní cestovat. Myslím, že už na světě není mnoho míst, kde bychom mohli ještě zažít atmosféru let padesátých, potkávat nádherná stará auta, krásné staré benzínové pumpy, obchody plné starodávných věcí, které jsou nejen funkční, ale i krásné. Já i Honza máme tenhle styl hrozně rádi, takže si to tu dost užíváme. Je to tu občas jako ve Falloutu (počítačová hra) a Steam Punk na nás dýchá z každého koutku
Pokračujeme z Kingmanu do Seligmanu po asi nejzachovalejší části Route66. Cestu nám tentokrát nekříží žádná Interstate. Kolem nás se tu a tam vine i železnice, po níž jezdí nekonečně dlouhé vlaky. Poušť se pomalu změnila v pastviny. Takhle nějak si představujeme Easy Rider v praxi. Míjíme Hackberry, Valentine a Truxton. Jedna větší díra než druhá. Říkáme si, že v Peach Springs si dáme pauzu na vodu a natankujeme. Benzínka tu sice je, ale zavřená. Tak pokračujeme dál. Cestou se trochu zatáhne a spadne pár kapek deště. Na obzoru se čerti žení, asi by mě nepřekvapilo, kdyby se na nás vyvalilo nějaké menší tornádko. Naštěstí nás to nehorší nějak mine a to už vjíždíme do legendárního Saligmanu. Je to tu jako ve skanzenu padesátých let. Jakoby se tu zastavil čas. Procházíme městečkem, prohlížíme si staré obchody, kavárny a hospody. Je to tu kouzelné. Ale už se zase začíná připozdívat, tak se vydáváme dál směrem na Flagstaff. Po cestě projíždíme ještě Williamsem, což je taky takové malé příjemné městečko. Potkáváme tu bandičku Francouzů, kteří si půjčovali motorky v Eagleriders před námi. Pak už nás čeká jen Flagstaff (docela velkoměsto, hodně roztahaný do prostoru), kde se v centru najíme u Jacka v krabici (Jack in the box – místní fast food) a jedeme do KOA kempu, který je oproti jiným kempům, kde jsme doposud byli, ohromný. Na dveřích jsou pro nás nalepeny instrukce (obvyklá praxe pro pozdní příchozí, pokud mají rezervaci předem) a mapa kempu, najdeme svoje místo, za svitu Hárleje postavíme stan a jdeme spát.
Jsem netušil, že pro mě mají v améru vyhrazený parkovací místo, to je od nich hezký.. B-)
Já mám svoji malou soukromou Route 66 – co se týká starých předmětů – v Brně, na Leittnerce ve vetešnictví u 7 švábů. Vždycky se strašně těším co tam objevím
Ty věci prostě mají duši a hlavně na vždycky … Ganéš vzpomínáš na bazar v Old Jaffa? To byl oragazmus co?
Tak se držte (hlavně ne pod krkem) a bacha na popáleniny, slunko to umí festovně (viz Indie – Goa).
Babča >> Na Old Jaffa se zapomenout nedá