Ráno jedeme na prohlídku Chicaga. Je velkolepé. Nádherné mrakodrapy. Město Al Caponeho je úžasné, má duši a trochu nám spravilo názor na Illinois. Projedeme centrum křížem krážem a pak se už vydáme do čtvrti, kde máme vracet Haryka. Tam zakempíme na několik hodin v příjemné hospůdce se zahrádkou, kde jsme opět za místní atrakci. Servírka nezapomene všem nově příchozím zopakovat, že jsme z ČR a projeli jsme Route 66 z LA až sem na motorce, která stojí venku. No prostě jsme úžasní 
A je to tady, zamáčkneme slzu, rozloučíme se s naším od hmyzu šíleně špinavým, ale přesto krásným miláčkem, podepíšeme pár lejster a můžeme si už bez obav, že něco zakřikneme, koupit tričko: I got my kicks on Route 66 – abychom mohli světu vykřičet: Mise splněna, zvládli jsme to, projeli jsme ji celou. Možná nám to teď, celým špinavým, unaveným a plným dojmů, které se nám v hlavě melou jeden přes druhý, ani nedochází. Ale z cesty napříč Austrálií vím jedno. Taková cesta patří k zážitkům, na které se nezapomíná. Každá taková cesta je jedinečná, neopakovatelná a tak nějak člověku změní život. Zážitky vám nikdy nikdo nevezme. A nakonec zůstanou jen ty úžasné. Na vedro, bloudění, hádky, zimu, déšť, zranění, na ty si časem už ani nevzpomenete.
Si tak s úsměvem na tváři říkám, který další kontinent by stál za to, projet na Harleyi 