New York, New York

Balíme, tentokráte místo na motorku, tak ná záda, což je po třech týdnech docela divný pocit. Na letiště dorazíme včas. Zapomeneme ale na jednu zásadní věc. Honzík si nechá na opasku skládací nářadí. No sice se to ještě snažíme zakamuflovat, ale rentgen nás odhalí. Potom se ještě snažíme to nějak uhádat, přičemž máme asi nejblíž k tomu, dostat se do vězení, ač většina známých tipovala, že se tam dostaneme spíše za rychlou jízdu. No každopádně jsme o nářadí lehčí a docela naštvaní. Jak na sebe, že jsme si na to nevzpomněli, tak na ty přehnané bezpečnostní přepisy.

Odbavíme se, nastoupíme do letadla a potom popojíždíme. A zase jen tak popojíždíme. Pak se ozvou zvuky, jakoby někdo vrtačkou něco spravoval na podvozku.  A pak se začínáme ve dvacetiminutových intervalech dozvídat, že letadlu nebyl povolen odlet, protože je v New Yorku špatné počasí, a navíc tam mají moc letadel, které nejsou schopni nějak zorganizovat, takže další tam letě prostě nesmí. Asi po dvou a pů hodinách dojde pilot k závěru, že kdoví jak to dopadne, a že bude lepší, když popojedem zase k bráně, ať si prý protáhneme nohy. Nakonec asi po šesti hodinách čekání máme povolení k odletu, ale zase se vyskytl nový problém. Odbory nedovolí pilotům vzlétnout pokud jim už skončila směna, přestože vlastně vůbec neletěli, takže se teď zase shání nový personál letadla. No nakonec přeci jen odletíme. Do New Yorku přijíždíme se značným zpožděním, takže moje kamarádka Sylva po nás už málem vyhlásila pátrání. Ubytujeme se v nádherném hotelu ze třicátých let, ještě se zajdeme podívat do nejvyššího – 26. patra – kde v restauraci pracuje Sylvin manžel. Výhled je úžasný. Docela nás to ještě naláká na noční procházku. Ta se trochu protáhne, projdeme to skrz naskrz, všude to bliká, mrakodrapy svítí. Jen hospody tu nějak nemaj. Nakonec jednu najdeme, dáme pivko, a protože už jsou skoro 4 hodiny ráno, vracíme se do svého luxusního apartmá.

Diskuze uzavřena.