Než pořádně vyjedeme na cestu do Oklahoma city, ještě uděláme zastávku v Clintonu. Je tam další z muzeí Route 66. Sice ani jeden z nás moc na muzea není, ale tohle je taková zvláštní výjimka. Člověk si připomene, že to plahočení se vedrem, pouští, prérií, spálená prdel od rozpálené kožené sedačky, trocha nepohodlí, když je silný protivítr, nebo když prší, neustálé balení a rozbalování věcí přikurtovaných k motorce, najíždění a sjíždění z dálnice při hledání zbytků původní Route 66, že všechno tohle má smysl, protože si vlastně plní svůj dávný velký sen, který vznikl právě díky plahočení se generací předešlých, který tuhle úžasnou cestu postavili, kteří na ní nechali kus svojí duše a tím jí vdechli tu těžko definovatelnou atmosféru. Jakmile překročíme brány muzea, jako bychom se rázem ocitli v letech padesátých. V každé místnosti hraje jiná píseň evokující tu dobu. Výlet do minulosti si užíváme. Pak opět nasedáme na Haryka a vydáme se směr východ. Oklahoma city si trochu projedem, ale už žádné další památky nevyhledáváme. Nejedeme se nakonec podívat ani na památník obětí výbuchu v 1995. Míříme rovnou do kempu, který je opět kousek za městem.
Přivítá nás koncert žabího kvákání a kvičení jakýchsi potvor žijících na stromech. Je to jak v džungli. Já jednu žábu málem zašlápnu, protože se rozhodla zabydlet přímo u vchodu do našeho stanu. Pak ještě několik hodin čekáme, až bude prázdná sušička, protože jsme se dostali do fronty za rodinku, která má jak naplnit asi pět sušiček po sobě. Spát jdeme díky tomu docela pozdě, což se projeví ráno na rychlosti balení a opouštění kempu.
Jinak ještě stojí za zmínku, že zatím skoro všechny naše kempy byly přímo u silnice, velmi blízko železnice (vlaky obydlenou částí projíždí zásadně za nepřetržitého troubení 
) a mnohdy také hned vedle letiště. Ale už jsme si zvykli, takže nám to ani nějak nevadí.
