Ráno se staví Annie, aby se podívala, jak se nám daří, pozvala nás na další den na výlet k řece a řekla nám pár užitečných rad ohledně našeho dalšího programu a tak. Pak se vydáme na místní Farmers market, který si pomalu prolezeme, uděláme pár fotek, pokusíme se neúspěšně odlovit kešku a vydáme se zase dál, tentokrát jsme se rozhodli, že je čas objevit Pacifik ocean.
Vydáme se směrem na Aberdeen. Za ním trochu zabloudíme, ale náhodou objevíme něco jako naše Obi, tak se tam aspoň zeptáme na adaptér na evropské spotřebiče. Prodavač nám říká, že dělá v elektru už 40 let, ale nic podobného prý zatím neviděl. Takže nakonec, abychom si nabili věci, co potřebujeme, musí Honza ubastlit provizorní vál na nabíjení. Co se týče shánění věcí, které nám zatím chybí, je to komplikovatelnější, než jsme očekávali. Nemají tu ani obyčejné karimatky. Foťák, který měl být o moc výhodnější tady, je zatím spíše dražší a motoshop jsme zatím nepotkali ani jeden. No každopádně po neúspěšné návštěvě obchodu se opět vydáváme na cestu, tentokrát už tím správným směrem. Míjíme Hoquiam, Humptulips a přijíždíme k jezeru Quinault. Je obrovské, kolem rostou velikánský stromy. Je tu nádherně. V dálce vidíme zasněžené vrcholky hor. Prostě paráda. Na břehu jezera poobědváme připravené sendviče a teplou kolu a valíme dál. Cesta je úžasná. Všude kolem je prales, místy je nad silnicí jen hodně vysoko vidět proužek nebe, jak jsou stromy kolem vysoké. Provoz je plynulý a pohodový, mimo jiné také proto, že tu mají značky přikazující vozidlům zdržujícím provoz, aby na určitém místě uhnuly těm rychlejším. Užíváme si první americký výlet, hraje nám pohodová hudba. Ani nám nepřijde, že jsme už ujeli takový kus cesty, když se před námi objeví cedule Kalaloch. Pobřeží zatím není vidět kvůli stromům, ale na prvním sjezdu k pláži, když zahlédnu oceán si uvědomím, jak strašně mi ten pohled chyběl. Najednou si zase uvědomím, proč potřebuju cestovat. Právě pro ten pocit, který nejde ani popsat, ani nafotit, který se prostě musí zažít.
Zastavujeme na výhledu, mlčky s úžasem koukáme na tu nekonečnou nádheru a nad hlavami nám lítají rackové. Pak sjedeme na pláž, projdeme takovou lesní stezkou až k vodě. Široko daleko ani noha. Kolem nádherný kameny. V dálce se o skály rozbíjí vlny a na hladině se leskne pomalu zapadající slunce, které dodává všemu stříbrný nádech. Chvíli blbneme ve vlnách, ale ani jeden z nás nenajde odvahu se namočit víc, než po kolena, protože voda je strašně studená. I tak je to ale nezapomenutelný zážitek. Vylezeme na skálu a pozorujeme, jak se pomalu přibližují vlny blíž a blíž ke břehu a tak nějak si užíváme okamžik.
Potom se vydáváme na cestu zpět s tím, že zastavujeme ještě v Ocean city na pláži, abychom viděli západ slunce. Na pláži je spousta aut, je to jak v letním kině drive-in. Je sice neskutečná zima, ale západ slunce má své kouzlo za jakýchkoliv okolností. Pak už nás čeká jen natankovat a cesta domů. Na benzínce jde Honza zaplatit předem, jak je to tu zvykem. Za chvíli se ale vysmátej vrací a povídá: Pump annepej:-) (Pump and then pay) Dívám se na něj jak na blázna, až mi vysvětlí, že za přepážkou je nějaký Číňan, který mu řekl, že napřed má natankovat a pak až platit, což v jeho podání vyznělo velmi legračně. Pak následuje problém s pistolí, protože z ní žádný benzín neteče. Než stihneme popojet o jeden stojan dozadu, přiběhne legračním krokem pan majitel, nakáže nám počkat a opět odběhne. Vše se opakuje ještě jednou, až nakonec úspěšně natankujeme. Jdeme zaplatit a zmatený, ale veselý majitel benzínky nám napřed namarkuje 200,01 – což ho opět velmi pobaví. Nakonec se nám podaří úspěšně zaplatit našich 20,01 dolarů za natankovaný benzín a vyrážíme na cestu. Ještě jsme se nesrovnali s časovým posunem. Začínáme usínat, tak musíme na chvíli zastavit a trochu se probrat. Pak už to jde. Ale jakmile dorazíme domů, padáme rovnou do postele a usínáme spánkem spravedlivých.
