Ráno se jdeme podívat po obchodech po dalších věcech, které nám zatím ještě chybí, ale opět více méně bez úspěchu. Jediné, co se nám podaří sehnat, je adaptér a pár dalších blbostí. Pak se vracíme domů, kde nás vyzvedne Annie s Karlem a jedeme na výlet k řece. Ještě s námi jede syn Annie Casey a Karlův pes Yogi. V této sestavě asi po hodině jízdy do hor vystupujeme uprostřed lesů a vydáváme se na asi hodinový trek k řece. Cesta vede pralesem a jak jinak, je úžasná. Za chvíli se nám naskytne výhled na nádherné údolí s řekou. Koryto řeky bylo téměř vyschlé, takže se dá mluvit v tuhle roční dobu spíše o větším potoku, ale zase jsme měli možnost vidět neuvěřitelnou plochu kamenů, kamínků, oblázků a vůbec takovou velkou kamennou poušť, která všemu dodávala takovou strašně zvláštní atmosféru. Takhle nějak jsem si vždycky představovala Kanadu. Což vlastně asi možná není tak daleko od pravdy, protože ta je, co by kamenem dohodil. Je krásně, takže nám ani nevadí, že je voda docela studená a užíváme si nádherné odpoledne. Naprostej relax. Karl si na cestu zpátky naloží do krosny asi padesát kilo šutrů a vydá se na zpáteční trek. Vypadá jak indickej šerpa, ale docela si to užívá. Je to takovej správnej magor. Annie je taky strašně fajn. Prostě takový pohodový lidi. Cestu autem zpět skoro celou prospíme a začínáme se pomalu obávat, že se s časovým posunem nesrovnáme nikdy. Po návratu domů zjišťujeme, že jsme dobrý gumy. Dostáváme se do stavu, kdy souvislé věty nám činí značný problém a smějeme se každé blbosti. Proste totální magoři. Rozhodneme se, že to překonáme násilím a vydáváme se do nočního města s tím, že to prostě přepijeme 
Jdeme pěšky. Překvapivě tohle malé městečko večer pěkně žije. Všude je plno hospůdek, kaváren a klubů, před kterými se tvoří hloučky lidí, co byli vyhnáni ven na cigaretu. Uvnitř už se nikde kouřit nesmí. Na radu Terezky a Annie jdeme do hospody jménem Fish Tail.Je to pivovarská hospoda, takže si tam pivo sami vaří a mají takový zvláštní výběr, ani jedno z točených piv nám nic neříká, necháme si tedy doporučit od barmana. Ten se nás zeptá, jestli radši sladký nebo hořký. Tak se shodneme na hořkým. Jaké je ale naše překvapení, když nám na stole přistane něco, co sice na první pohled jako pivo vypadá, ale už při prvním doušku nám zkřiví obličej natolik, že si toho musel všimnout nejen barman, ale i všichni kolem sedící hosté. Chvíli přemýšlíme, co nám ta pachuť připomíná. Nakonec dospějeme k závěru, že to pivo prostě chutná, jakoby v něm bylo rozpuštěné hodně voňavé mýdlo, nebo ještě lépe, jako by někdo do piva dal na dva dny louhovat indické vonné tyčinky. Hospodu, přestože obsluha je tu docela pozorná a milá, velmi rychle opouštíme a snažíme se najít jinou, kde mají lager. Procházíme uličkami, nasáváme atmosféru, město opravdu žije. Už se pomalu začíná slavit zítřejší Den nezávislosti, takže je tu asi ještě víc rušno, než obvykle. Zapadneme do hospody, na níž je nápis Bud, ten ale nemají, tak se spokojíme s jiným lahvovým lagerem. Už nechceme riskovat nic neznámého, potřebujeme se zbavit nepříjemné pachuti v ústech. To se částečně daří, takže to jdeme ještě pro jistotu spláchnout do Ben Moore´s hospůdky, která se nám zalíbí zatím asi nejvíc. Pivo tu stojí skoro polovinu toho, co jinde. Obsluha je příjemná, prostředí taky. Pivo se kupodivu dá pít a dokonce tu mají wifi. Nejprve ale proběhne obvyklá procedura ukazování pasů. Tady opravdu bez ID nedostanete ani nalít, ani vám v supermarketu neprodají pivo. Takže už si zvykáme a taháme pasy. Začíná se ale připozdívat, už je po půlnoci místního času a opět se začíná hlásit únava, takže pomalu dopíjíme a vydáme se po mostě přes jezero, z něhož je na jedné straně výhled na Capitol a na druhé na přístav. Pak už jen kousek do kopce a jsme u Terezky. Opět, jak jinak, padáme únavou.
